Adolf Loos: Řeči do prázdna

Adolf Loos: Řeči do prázdna

Kutná Hora, Tichá Byzanc 2001 (2. vydání)

            Adolf Loos (1870–1933) patří k nejvýznamnějším představitelům moderní středoevropské architektury [P1] přelomu předminulého a minulého století. Brněnský rodák se po zkušené v Americe usadil ve Vídni. Jeho první větší realizací zde byl interiér kavárny Museum (1897). Nejslavnější Loosovou vídeňskou stavbou se stal obchodní dům firmy Goldmann  Salatsch (1911). Loos se pro svou konfliktní povahu a kontroverzní názory s vídeňským uměleckým prostředím, ovládaným hnutím secese, příliš nesžil. Jeho stavbám se tak mimo kritiky dostávalo i veskrze poetických názvů jako „Café Nihilismus“ (kavárna Museum), „dům bez obočí“ či „dekl od kanálu“ (průčelí Goldmanna & Salatsche). Loos po několika realizacích bydlení pro sociálně slabé přesídlil do Paříže, kde jako vážený profesor přednášel na Sorbonně. Navrhl zde také dům dadaistickému básníkovi Tristanu Tzarovi.

Nejvýznamnější Loosovou stavbou v Čechách je bezesporu Müllerova vila (zvaná též Loosova) na pražské Ořechovce, dokončená roku 1930. Představuje vrchol Loosova uspořádání prostorového konceptu, tzv. Raumplanu, kdy prostor není členěn patry, ale prolíná se na různých výškových úrovních.

            Adolf Loos své kritické názory na architekturu, umění, kulturu a společenské prostředí vůbec hojně publikoval v novinách a časopisech (zejména Neue Freie Presse). Jeho nejznámější filipikou je patrně stať Ornament a zločin (1908), v níž nemilosrdně odsunuje veškeré projevy zdobnosti do sféry primitivismu a zpátečnictví. Soubor Řeči do prázdna je výběrem z Loosových úvah a glos publikovaných do roku 1900. Již z názvů jednotlivých esejí (Co se nám prodává, Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všechno sám, Dobře se oblékat není krásně se oblékat, O šetrnosti) si lze udělat představu o tématech a rétorickém stylu Loosových myšlenek. Loos nemilosrdně tepe rakouskou (v rámci Rakousko-Uherska pak samozřejmě také českou) zaostalost a – nenapadá mě vhodnější termín – „zaprděnost“, co se modernosti a kulturnosti týče, ať již ve smyslu vkusu, oblékání či etikety. Architekt se přitom netají odporem k novému slohu a historizování a naopak svým obdivem ke všemu, co pochází z Anglie. Nad některými obraty se dnes můžeme pousmát: "od tolika umění si člověk tu a tam chce také odpočinout", „gotický plynový stojan je nesmysl stejně jako gotická lokomotiva“, „čím nižší kultura, tím významněji vystupuje ornament“ – ovšem až do okamžiku, než si uvědomíme, že za oněch sto let se v našem kulturním prostředí téměř nic nezměnilo. Stále dáváme přednost kvantitě před kvalitou, napodobenině před originálem, slepě následujeme krátkodobé trendy a západní země stále zůstávají modernější a kulturnější. Loosovy řeči by tak rozhodně neměly vyznít do prázdna ani dnes.