Houby po dešti: Tomáš Vaněk a Josef Bolf

28.05.2013 13:24

Na základě rozhovoru s Luďkem Rathouským vzniká cyklus rozhovorů s kurátory a umělci, týkající se malých nezávislých galerijních prostorů, které začaly vznikat kolem roku 2000. 

 

...Na Rathouského navazujeme Galerií Vitrínka, jedním z prvních nezávislých výstavních prostorů na české umělecké scéně 90. let. Nacházela se v ulici Komunardů v Holešovicích, fungovala od roku 1997 do roku 2006 a vznikla jako iniciativa skupiny Bezhlavý jezdec (Tomáš Vaněk, Josef Bolf, Jan Šerých a Ján Mančuška). V rozhovoru s Kateřinou Štroblovou o historii Virínky hovoří Tomáš Vaněk a Josef Bolf.
 
V roce 1997 byla většina členů Bezhlavého jezdce studenty na Akademii výtvarných umění v Praze. Jaká byla tehdejší situace na galerijní scéně? Kde jste vystavovali?
Tomáš Vaněk (TV): V té době moc výstavních prostor nebylo, proto jsme je různě hledali. Malíř Michal Nedvěd, se kterým jsme se potkali v ateliéru malby Prof. Sopka, našel dočasně volné prostory jako například bývalý klub Bunkr na Petrském náměstí nebo opuštěné prostory v domě na Žižkově v Bořivojově ulici.
 
Josef Bolf (JB): Byla tu galerie Starter, kde jsem měl výstavu, nebo Window (na Národní třídě, pozn. aut.). Zajímavá byla Špálova galerie a Malá Špálovka, kde byl kurátorem Jaroslav Krbůšek. Pak se otevřela Galerie Jelení a později Galerie Jiří Švestka. Jezdili jsme do Ostravy do galerie Černý pavouk, kterou vedl Vladimír Holec, v Českých Budějovicích byl důležitý Dům umění, kde jako kurátor působil Michal Škoda.
 
Kdy a jak vlastně Vitrínka vznikla?
TV: Jako Bezhlavý jezdec jsme roku 1997 chystali realizaci projektu v rámci výstavy Umělecké dílo ve veřejném prostoru (konané ve Veletržním paláci v říjnu až listopadu 1997, pozn. aut), který jsme koncipovali jako barevnou přílohu běžně distribuovaného novinového periodika. To se nám však nepodařilo realizovat. Skončili jsme pouze u grafického návrhu. Vitrína pak nebyla ani tak důsledek projektu výstavy jako spíše definice momentálního naladění Bezhlavého jezdce. Měli jsme ambice něco způsobit na české scéně, nějak kvalitativně vybočit a něco zorganizovat. V té době tu moc nezávislých galerií nebylo. Postupně jsme pak zjistili, že to funguje. Tehdy to bylo výjimečné, atraktivní a zároveň neobvyklé.
 
JB: S nápadem vytvořit výstavní prostor v Holešovicích přišel Tomáš Vaněk, měl ateliér poblíž, v Jateční ulici.
 
TV: Byla tam řada podobných vitrínek různých zájmových organizací, ale žádná nebyla volná. Tak jsme nechali vyrobit vitrínku vlastní. Majitel domu pak souhlasil s její montáží na fasádu jeho domu, takže jsme ji tam mohli bez problémů umístit.
 
Kdy proběhla první výstava a kdo byl jejím autorem?
JB: První výstava proběhla v roce 1998, myslím, že autorkou instalace byla Markéta Vaňková.
 
TV: Vernisáž jsme uspořádali ve čtyři ráno. Chtěli jsme vytvořit úplně neobvyklou situaci, něco, co bude zapamatovatelné. Akce skončila tak, že přišel Aleš Havlíček, který vitrínku s výstavou vytrhl ze zdi. Po zbytek noci byla zasunuta za trafikou a druhý den jsem ji přišel nainstalovat zpátky.
 
Jak galerie prakticky fungovala z hlediska organizace a koncepce výstav?
TV: Výstavy trvaly různě dlouhou dobu, minimum byl však měsíc. Jelikož diváci byli převážně lidé z ulice, nevadilo nám nechat výstavy i delší dobu. Intervaly se pak různě prodlužovaly.
 
JB: Galerie fungovala na volném principu, výstavy nebyly dopředu koncipované. Umělce jsme nevybírali, kdo projevil zájem, mohl zde vystavovat.
 
TV: Koncepce výstav jsme nijak nevymezovali. Celý projekt mohl být tehdy vnímán i trochu politicky, což jsme neodmítali, ale nebyl to prvotní zájem, ulice je politikum samo o sobě, působí na kolemjdoucí. Některé výstavy zde ale byly mírně kontroverzní, například David Ter-Oganyan vystavil maketu bomby, Mario Chromý do instalace „Mazda – jak se vám líbí“ zakomponoval detaily z pornografických časopisů. Já jsem svou výstavou reagoval na tehdejší situaci kolem zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze.
 
 
Jak aktivity galerie dále pokračovaly?
TV: Postupně jsem přestal tlačit na propagaci, výstav bylo stále méně, až aktivity ustaly. V roce 2000 jsme založili s Vítem Havránkem a Jiřím Skálou skupinu PAS – Produkce aktivit současnosti a rozhodli se projekt vitríny obnovit. Vytvořili jsme síť výstavních vitrín v různých městech republiky i v zahraničí (Stuttgart, Moskva, Londýn). V Čechách jsme instalovali vitrínu na pražském Proseku s výstavou Jiřího Surůvky, v Ostravě Jana Nálevky, v Plzni Aleny Kotzmannové, v Brně s Markem Therem. V Londýně s námi nějaký čas spolupracovala umělkyně Emily Pethick se svými studenty. Když však nastala potřeba větší organizace, situace se komplikovala a entuziasmus postupně vyprchal.
 
Co se děje s vitrínkami v současnosti?
TV: Čas od času se ozve někdo, kdo by chtěl na projekt navázat. V Moskvě provozoval podobnou vitrínu David Ter-Oganyan. Nedávno to byl například Artur Magrot v Českém Krumlově, který vytvořil síť streetartových vitrín pod názvem Ukradená galerie (rozhovor s Alessandrou Svatek a Arturem Magrotem, zakladateli Ukradené galerie zde). Momentálně mě oslovil Camille Laurelli z Grenoblu s návrhem využít naší původní vitrínu – poslali jsme mu ji, ale on ji nakonec neumístil a místo ní použil jakési dvojité dveře.
 
Já sám se o vitrínky nyní starám minimálně, nechávám věcem volný průběh. Některé už zanikly úplně, často i se samotnou budovou, jako třeba v Brně a v Praze Holešovicích. To také souvisí s tím, že jsme vyhledávali domy na periferiích, často určené k demolici. Některé vitrínky však stále fungují, třeba ta v pražských Kateřinkách, kterou využívá centrum arteterapie v rámci tamější kliniky, jemuž jsme ji přenechali. Vnímám to jako jeden z možných výstupů, že vitrínky budou využívány jinými subjekty než primárně uměleckými.
 

—————

Zpět