Milena Slavická: Povídky jamrtálské

Milena Slavická: Povídky jamrtálské

Praha: Torst, 2010

                Literárně aktivní nejsou na výtvarné scéně pouze umělci, ale také teoretici a historici umění (přestože jich je o mnoho méně). Jednou z takových je i Milena Slavická (*1949). Slavická je odbornicí především na české umění druhé poloviny dvacátého století a umění současné. Je autorkou mnoha článků v periodicích i významných uměleckohistorických publikací (například UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty, 2006) či katalogů českých výtvarných umělců (Ivana Lomová, Michal Nesázal, Pavel Humhal). Je také autorkou několika publikací o ruském umění. Působila či působí v řadě důležitých funkcí – jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění (1990 - 1996), předsedkyně komise prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého (1994 – 1995), členka vědecké rady Národní galerie (2002 – 2003) či jako pedagožka na pražské Akademii výtvarných umění (od roku 1999).   

Povídky jamrtálské jsou, jak již název napovídá, zasazeny do pražských Nuslí, místními zvané tradičně „Jamrtál“, z němčiny „slzavé údolí“. Kniha, skládající ze ze čtyř samostatných povídek, sleduje protnuté osudy tří přátel -  Václava Bavora, Akiho Kakaby a Anny, a Annina syna Aliho. Životní příběhy spodní třídy nuselského obyvatelstva se odehrávají za hlubokého socialismu. Bavor, syn lidového milicionáře, se s chovancem dětského domova Akim setkal jako chlapec; po společném pokusu o krádež sochy z místního kostelíka je Bavor poslán do internátu, Aki do nápravného zařízení. Po letech se setkávají znovu. Přes den jsou zaměstnáni v místních technických službách, večery a noci tráví v hospodě U Možných („právě tady je hustota stesku největší, že právě tady je beznaděj nejčernější, že tady voní splín nejsyrovější vůní vřesovišť, že tady dýchá smutek nejchraplavějším astmatickým dechem“). Zakládají spolu kapelu a o budoucnosti nesní. S Annou, dívkou, jejíž rodiče emigrovali ze země, se stanou nerozlučnou trojicí, jejich osudy se v jednotlivých povídkách propojují. Otcem Aliho je pravděpodobně Aki Kakaba. Chlapec je mentálně zaostalý, vyrůstá v diagnostickém ústavu. Zde ho zastihne telefonát Anny, oznamující mu otcovo úmrtí. Aki Kakaba se upil k smrti.

Povídky jamrtálské jsou dobrou skicou z období beztvaré totality v zaostalé pražské čtvrti, jejíž atmosféru autorka důvěrně popsala („vzduch byl těžký, jamrtálský, kyselý jako zkažené těsto. Vlekl se jako bába na vykloubených nohou po nuselských chodnících plných slin, moče a mastné špíny, po folimanských parkových cestách a nakysle čpěl“). Skrze životní osudy čtyř lidí se dostává na povrch dusivé ovzduší počínající normalizace; každodenní protloukání se životem a neutěšenými vztahy bez vyhlídek na změnu, bez perspektivy na obrat kamkoli. Alkohol jako jediný prostředník úniku, ale zároveň pomocník uvědomění si šedé reality. Příběhy z doby, která zmařila naděje mnohých, a v níž si ani mnozí žádné naděje nedělali.

/publikováno: Tvar, 2011, roč. 22, č. 16, s. 24/