Paranoid Couch Potato

Deníky, do nichž se zapisují sny aneb dveře do světa Jakuba a Anežky Hoškových

                Pražská Prinz Prager Gallery vystavuje dva z umělců, jež zároveň zastupuje – sourozence Anežku (*1982) a Jakuba (*1979) Hoškovy. Výstava s názvem Paranoid Couch Potato („Paranoidní pecivál“) je zaměřena na nová díla obou autorů, vzniklá v letošním roce.

Hoškovi již patří ke stálicím naší výtvarné scény, pravidelně se objevují na kolektivních přehlídkách. Samostatně či ve dvojici vystavují málo; stále však platí za neúnavné organizátory koncertů a dalších akcí, a také takřka kultovní prostor A. M. 180, který založili, je neustále v provozu.

Společným jmenovatelem výstavy Paranoid Couch Potato je jakási osobní mytologie obou autorů, podivný až surreálný svět plný symbolů, znamení, temných objektů a bytostí. Oba sourozenci zobrazují vize a snové stavy, které zhmotňují pomocí malby – jak píší v úvodním textu výstavy: „cesta stínů a vnitřní zmatek se mají dostat ven a to se prostě projeví“. Malba je tak pro ně jakýmsi prostředkem snahy o vyjádření stavu mysli, podobně jako když se po probuzení snažíme popsat sen, který skončil před pár okamžiky.

Anežka je na výstavě zastoupena podstatně více. Její díla jsou různorodá převážně formátově – najdeme zde malá plátna i rozměrnější práce na papíře. Autorka použila techniku akvarelu, která je velmi náročná jak na čas, tak na přesnost provedení. Anežčiny akvarely jsou jemné, v zářivých barvách, s občas dramatickými přechody, připomínajícími mnohdy až malbu na hedvábí. Zároveň je kombinuje s kaligraficky jemnou kresbou.

Díla jsou zaplněna symboly, odkazujícími k okultismu, esoterice, hermetismu a náboženství. Rovnostranný trojúhelník jako oko Prozřetelnosti či alchymistický symbol ohně. Půlměsíc. Pentagram, znak užívaný mnoha náboženskými i esoterickými společenstvími, víceznačný symbol dokonalosti, mikrokosmu či pěti smyslů. Kalich, předmět užívaný nejen v křesťanství, je mnohdy spojen s kanoucí či tryskající krví; připomíná eucharistickou mystiku, která je ještě zdůrazněna obrazem beránka. Je však zároveň popřena vzhůru nohama otočeným křížem. Kostelní věže, strohé holé jehlany, se stejně strmě tyčí k nebesům jako svými špicemi hrozivě míří k zemi, připomínají egyptské obelisky. Trny, ostny, cizí ruce s drápy, znepokojivé oči. Trpělivá sfinga čekající až Oidipus rozluští hádanku, jejímž řešením je člověk.

                V Jakubových malbách lze rozeznat jeho typický rukopis, ovlivněný hudebními kořeny, včetně anglických názvů, někdy zakomponovaných přímo do obrazu. Tak je tomu například u díla Eat Sun, Son, kde jej doplňuje symbol lámajícího se srpu a kladiva, přiklánějícího se směrem ke slunci. Stejně jako v dílech jeho sestry se zde i Hošek zabývá mystickými znameními. Had – možná paralela bájného Urobora, který požírá svůj vlastní ocas, symbol věčného návratu – opět s alchymistickým i astrologickým znakem slunce. Archetypální temné věže, stromy, oči (Roses & Mystery). Zřejmě nejpůsobivějším dílem je Heaven´s Open Late Tonight, dvě dřevěné desky s prostým, ale významuplným motivem hořící a zhaslé svíce, jakési memento mori v černé kombinované s výraznou zelenou a růžovou. Rozměrné plátno The Great Display of Teeth and Fur vyvolává neurčitý pocit strachu, navzdory jasným barvám. Zhmotněním chmurných vizí je pak objektSuicide dream.

Hoškovi zde představili i společné dílo s názvem The Dream Diary Kids, které je výtvarným i myšlenkovým zhmotněním výstavy. Je příznačné, že na obraze nenajdeme žádný konkrétní předmět, jakoby oba autoři veškerou osobní symboliku a mytologii přenesli do jediné abstrakce, vyjadřující vše v univerzální myšlence.

Individuální posun obou malířů je stále více zřejmý, ať už se jedná o výtvarnou techniku, tak o tematické zaměření. Jakub se drží malby lineární, až kresebné povahy;  zůstává u své eklektické směsi street artu, komixu a grafitti. Užívá techniku prořezávaných šablon. Anežka se ve svých akvarelech noří do magického světa čarodějnictví a okultismu s přiznanou inspirací gothic stylem populárním od osmdesátých let zejména v hudbě. Oba se zároveň vzdalují od svých společných indie kořenů do osobité a vzájemně nezaměnitelné výtvarné polohy.

Výstava je až překvapivě komplexní, jakoby si oba autoři vymezili vlastní prostor, který sice zasahuje do sféry druhého, ale místo aby ji jakýmkoli způsobem omezoval, nenápadně ji vyzdvihuje a zdůrazňuje. Jednotlivé světy do sebe zapadají, aniž by se prolínaly, a zároveň si perfektně rozumějí.

Kateřina Štroblová