Rafani: Bez názvu

Rafani: Bez názvu

Česká Skalice, Galerie Luxfer, 13. 8. – 3. 10. 2010

            Uměleckou skupinu Rafani netřeba dlouze představovat; na umělecké scéně působí již deset let.

            V Galerii Luxfer představili tři nová videa. Všechna mají společného jmenovatele – divadelní jeviště. Navazují tak na svou nedávnou instalaci na Bienále mladých v Galerii hlavního města Prahy, kde otvírající se opony v prázdné místnosti odhalovaly pohled na Staroměstské náměstí a poskytovaly každému divákovi v podstatě individuální okamžik zážitku.

Všechna videa se odehrávají v prostoru Stavovského divadla.

Pohled na zavírání a otvírání železné opony je nejen mimořádně vizuálně účinný, ale samozřejmě obsahuje mnoho symbolických konotací, ať se již jedná o vymezení hranice mezi prostorem jeviště a hlediště, tedy místy iluze a reality, či o připomínku kontextu kulturně- politického a historického.

Kolem nehybně stojících členů skupiny na ztemnělém jevišti krouží kamera. V centru dění, přesto však nikým nepozorováni. V hlavní roli bez obecenstva.

Ve třetím videu, stranou od ostatních, Rafani vyjíždějící a klesající na jevištní plošině. Čtyři postavy v černém vynořující se jako deus ex machina antických tragédií, beze slova či pohybu. Narušitelé hranic, objevující se nečekaně ale o to s větší razancí.

Výstava byla, jak je u Rafanů zvykem, zahájena performancí. Do galerie byli návštěvníci nuceni vstoupit jakýmsi špalírem, tvořeným z jedné strany členy Rafanů, držícími v rukou kulatá zrcadla; na straně druhé pak řadou psů se svými psovody v pozadí. Při pohledu na sebe sama v nastavených zrcadlech tak zvířata reagovala štěkotem, což mnohé diváky od vstupu odradilo. Rafani tak jakoby se znovu vraceli ke svým začátkům, kdy logo skupiny tvořila hlava štěkajícího psa, nehledě na odvozeninu samotného názvu uskupení.

            Poté co se Rafani vzdali psaných komentářů, mohou jako subjekt působit poněkud nečitelně. Jejich tvorba ubrala na přímočarosti a zaměřování se na dílčí problémy; jakoby se Rafani pomocí hudby stávali více introspektivní, vnímavější k celkovému rámci skutečností; ohlížejí se nazpět – ne však z nostalgie, ale aby si potvrdili vlastní směřování a kontinuitu. To s sebou přináší i zdánlivou zahleděnost do sebe, hraničící někdy až s mírným egoismem. Rafani se však nikdy nespokojili s polopatičností, a své diváky nehodlají ochuzovat o možnost volby vidění a vnímání.

Zlobiví muži českého uměleckého prostředí  jsou stále na scéně a stále štěkají; a i přes zdánlivou uzavřenost a introspekci ale také pořád koušou.

/publikováno: Ateliér, 2010, roč. 23, č. 19, s. 12./