Rovnost jako princip

V aktivitách umělecké skupiny Rafani jsou z velké většiny obsaženy komentáře k aktuálnímu společenskému dění, jež pochopitelně nelze zcela oddělit od komentářů politických. Již ve svých stanovách si vytyčili jasný záměr vytvářet umění hluboce zasazené do života společnosti s cílem „vyšší kvality lidství“, k jehož uskutečnění vede cesta skrze zkoumání hranic mezi hodnotami rovnosti a svobody. Po zdánlivé několikaleté odmlce od primárně politických komentářů skupina na výstavě ve wroclavské BWA dokazuje, že jejich tvorba je stále konzistentní a od svých principů se nijak neodchýlila.

 

Přestože vystavená díla z větší části tvoří průřez dosavadní tvorbou Rafanů, nelze hovořit o retrospektivě – starší díla či jejich záznamy jsou využita k novým obsahům, či spíše k vytvoření nového kontextu obsahům původním, a tvoří tak jakýsi most od minulosti do současnosti, dokumentující klenutost a kontinuitu činnosti skupiny. Různá témata a myšlenky zde jako jednotlivé součástky v jednom okamžiku zapadají do promazaného soukolí propracované expozice, kterou se jako nit vine silné základní téma – rovnost.

 

Pojem rovnost je archetypální a má nespočet konotací. Vždy však jde o dvoustrannou minci. Celou expozicí se prolínají dva základní přístupy, které se však v určitých bodech prolínají či mísí, a nelze je striktně interpretovat. Rovnost vnitřní, na úrovni jednotlivce, ve smyslu konformity a nekonformnosti s majoritou, otázka možnosti či schopnosti začlenit se a vyrovnat se tak požadavkům dané skupiny, což je jedním z předpokladů dosažení rovnoprávnosti. Dvě první přízemní místnosti galerie jsou symbolicky rozděleny na poloviny. V jednom případě improvizovanou zdí polepenou aktivisticko-politickými „plakáty“ hnutí a spolků různých zájmů a zaměření z rozdílných částí politického spektra. V kontrastu k bušícím politickým postojům čteme na druhé straně zdi strohou formulaci „Den má 85 400 vteřin“. Vědecký, nevyvratitelný fakt, s nímž nelze polemizovat, na rozdíl od argumentů a proklamací.

 

Protilehlou místnost dělí objekt Nůž, betonová zídka, navrchu „ozdobená“ střepy z barevných lahví, navazující na sociální performanci Sergej, Dušan z roku 2008. Antický střepinový soud rozhodoval o tom, zda je jedinec nepřítelem státu, a bude tak vyobcován ze společnosti. Dnešní ostrakizace má mnoho podob, z nichž jednou je stavění zdí tam, kde není vůle hledat řešení.

 

Série pláten Petice, pohrávající si s fenoménem, jenž je v současné době tolik populární a stejně diskutovaný jako v podstatě bezzubý nástroj veřejné angažovanosti, snažící se přesvědčit signatáře o výlučné správnosti jeho jednání velkohubými proklamacemi. Za národ, za vlast. Takové hodnoty se neodmítají.

 

Zcela jednoznačný akt konformity a přijetí zastupuje dílo Přísaha, anonymní maska zmrtvělá v neosobním gestu, zatímco odlišné přístupy jednotlivce a systému suplují animace na dvou praxinoskopech – človíček zamačkávaný obrovským ukazovákem v prvém a rozbíjející palicí schody v druhém. Druhou, neoddělitelnou stranou pohledu, jsou fenomény, které rovnosti brání; jsou to bariéry vnějších okolností, zdánlivě nepřekonatelné překážky, danosti rigidních situací.

 

Tichý labyrint, tvořený oponami s vyšitými motivy. Opona se v posledních letech objevuje v díle skupiny vícekrát – v instalaci z bienále v Domě U Kamenného zvonu, symbolická železná opona ve videu či jako závěs kabinek z instalace v Brně. Opona jako předmět, který odděluje viditelné od toho, co má být skryto, jež však není překážkou definitivní, ale může se ve správnou chvíli pootevřít. Zde vytváří opony jakýsi koridor, vymezení trasy pro kroky diváka, umožňující mu navíc vyhnout se návštěvníkům ostatním. V jednotlivých odděleních nacházíme retrospektivní záznamy akcí a performancí, jež se věnovaly tématům demokracie, svobody, omezování nebo vymezení. Každá z opon je zároveň svébytným uměleckým dílem, nazvaným podle známých filosofů či myslitelů v oblasti sociologie, politologie či ekonomie. Hledání souvislostí mezi jednotlivými osobnostmi a vyšitými motivy (odkazujícími opět na akce Rafanů), se však zdá poněkud bezpředmětné, přestože některé spojitosti jako tygr s hlavou Václava Havla a drápy v podobě hákových křížů, nazvaný Masaryk, ostentativně škrabou v podvědomí. Ne vše však musí být dořečeno a vysvětleno, což u rafanských výstav platí dvojnásob, neboť značná dávka hermetismu je pro skupinu příznačná a je součástí její umělecké strategie.

 

 

Jinde však nacházíme vcelku jasné významy. Převrácené stoly jako symboly dialogu; vysypaná přihrádka s archivními fotografiemi ponechanými bez ladu a skladu, minulé už nikoho nezajímá. Prázdné, zrezlé držáky na vlajky. Vyčnívající špička společenské pyramidy. Na hrachu klečet.

 

Jakýmsi mostem jsou pak videa, z nichž nejradikálnější a nejsymboličtější je nejspíše záznam performance, v níž členové skupiny obcházejí v kruhu anonymní, ženskou sedící postavu a plivají na ni. Video 3,2,1, končící nerovnou porážkou prasete, pracuje s inovativním prvkem využití iluze živého zpravodajství pomocí lišty s běžícím textem o aktuálním dění. Závěrem expozice je pak video s Rafany, stojícími nehybně, zády k divákovi, v proudu řeky.

 

Téma rovnosti se zdá, ať už s ohledem na skupinovou identitu Rafanů či vyznění jednotlivých akcí, jako přirozené a „ušité na míru“, a wroclavská expozice to jen potvrzuje. Pravděpodobně se také nestane, aby nebylo ve společnosti v jakékoli době aktuální. Nelze se mu vyhnout, a mnohdy nelze nebýt v tomto ohledu pesimistou. Nestává se z pojmů jako rovnost a spravedlnost prázdné hodnoty, s nimiž souhlasíme, ale nepodporujeme je? Nezměnila se politická korektnost v jeden z dalších novodobých problémů, proti kterým je vlastně nutné bojovat? Neboť všichni samozřejmě chceme, aby na světě vládlo právo a svoboda – ale chceme si být opravu se všemi rovni? A je to vlastně reálně vůbec možné? Protože nakonec stejně dojdeme k orwellovskému závěru, že všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.

 

______________________________________________________________

 

Rafani: O równości / kurátorka: Edith Jeřábková / BWA Wrocław – Galeria Awangarda / Wrocław/ / 26. 3. – 21. 4. 2013

 

publikováno na artalk.cz 19.4. 2013 /https://www.artalk.cz/2013/04/19/rovnost-jako-princip//