Sung Hwan Kim

SUNG HWAN KIM

            Výstavou Nehybné okno ze dvou a více míst představuje korejský performer, videoartista a hudebník v Tranzitdisplay průřez svou tvorbou.

            Sung Hwan Kim je typická multikulturní umělecká osobnost.

Narodil se roku 1975 v jihokorejském Soulu, kde vystudoval architekturu. Studium matematiky a vizuálních umění pak dokončil v americkém Williamstownu a Cambridge.

Několik let strávil v Amsterdamu, kde působil také jako odborný asistent na Rijksakademii. Trvale žije a pracuje v New Yorku.

Mezi jeho nejvýznamnější výstavní projekty patří účast na XI. Documentě v Kasselu (2002) či na Art Basel Miami (2008) a Art Basel (2009).

Hranice západu, východu a obraznosti

            Tato odlišná kulturní prostředí se v díle Sung Hwan Kima prolínají a mísí.

Ostatně stejně jako kulturní prvky Sung Hwan Kim mísí ve své tvorbě i výrazové prostředky – výsledné dílo je funkčním spojením videa, performance a živé i reprodukované hudby.

            Sung Hwan Kim je vypravěč. Jak sám říká ve videu From the Commanding Heights…, „vím, že není důležité, zda jsou věci pravdivé či ne, ale toto je pravdivý příběh.“ Celou pravdu se však divák nikdy nedozví. Otázek je daleko více než odpovědí, a občas se tak lze spolehnout jen na vlastní úsudek či intuici. Sung Hwan Kimova obraznost v podstatě znemožňuje celistvé vnímání. Mnohé střípky a útržky zůstanou skryty, v jiných naopak najdeme osobní důležitost, skrze kterou daný příběh dostane smysl.

Videa Sung Hwan Kima jsou mnohovrstevná. Ke hlavní vyprávěcí lince se přidávají jiné, mnohdy i časově a místně odlišné, které na první pohled s příběhem nesouvisejí, dotvářejí jej však zvenčí. Jednotlivé scény narušují ostré střihy, střídající se s dlouhými, statickými imaginativními záběry. Historie se mísí se skutečností nebo bezčasím.

Častými motivy jsou pro Sung Hwan Kima ritualita, útlak, sledování. Ve svých videích a performancích využívá tradiční korejské hudební nástroje, kroje a odkazy na  místní šamanismus.

            Sung Hwan Kim se v České republice nepředstavuje poprvé – jeho video Dog(2006) bylo možno spatřit na loňské výstavě Monument transformace v Galerii hlavního města Prahy.

V Tranzit display však prezentuje svá doposud nejznámější videa, ze kterých si lze vytvořit ucelenější pohled na jeho tvorbu – Her (2003), Flat White Rough Cut (2004),Summer Days in Keijo – written in 1937 (2007) a From the commanding heights… (2007).

Ona

Prvním příběhem, který zde Sung Hwan Kim vypráví, je o lásce mladého Korejce a americké dívky. Jeho představuje sám Sung Hwan Kim, ji pak Nina Yuen vulgo Paní z moře, která se jako spoluautorka podílela i na některých dalších videích (Flat White Rough Cut, 12 min.).

            V Koreji začala válka; bomby slétají na zem v hejnech jako ptáci. Ti dva, přestože se milují, se nikdy nesetkají. Navzájem si představují svá těla, ale nikdy se neoddají dotyku; nikdy se nepomilují.

Našimi životy projde mnoho lidí. Někteří v něm zůstanou, někteří přijdou jako noční bouře a stejně rychle odejdou, aniž by zanechali věci tak, jak byly předtím. Někdo má svou životní lásku po svém boku, někdo ji ztratil, někdo ji nikdy nepotká. Ne všichni máme k sobě určenou polovičku. Dramata lásky nás obklopují dnes a denně. A to je důvod, proč jsou všechny romance stejné…

            Etnograf, turistka a historie

            Ve videu Summer days in Keijo – written in 1937 (2007) reflektuje Sung Hwan Kim pohled Evropana na tradiční prostředí korejské kultury. Cestopis švédského etnografa a zoologa Stena Bergmana V korejské divočině a vesnicích, vydaný v roce 1938, popisuje kromě korejské flory a fauny také prostředí a život hlavního města (Keijo byl název Soulu používaný za japonské nadvlády v letech 1910 – 1945). Sung Hwan Kim následuje po více než sedmdesáti letech Bergmanovy kroky prostřednictvím holandské turistky a konfrontuje tak pohled zaujatého cestovatele, který v zemi pobyl delší dobu, návštěvnice vstřebávající město jen letmými dojmy se svým pohledem člověka „zevnitř“.

Toto propojení se ještě prohlubuje jazykem dokumentu – anglicky mluvený komentář s korejskými titulky se ve druhé půlce filmu promění v mateřštinu holandské dívky. Ta nám zároveň odhalí temná zákoutí svého nitra a minulosti.

Majestátní výšiny a žena, která mluvila hady

Základem videa From the commanding heights…(2007) je motiv sledování – jak napovídají úvodní věty filmu - „od majestátních výšin nejstarších přírodních pevností k architektonickému zdokonalení strážních věží; přes vývoj pozorovacích balonů a satelitů… nekonečné rozšíření pole pro sledování...“.

Sledujeme tak „pravdivý“ příběh o ženě, které vyrostlo třetí ucho na vrcholku hlavy a při dešti si jej musela prstem ucpávat. Měla také natolik krásný a dlouhý krk, že se jí v něm jednoho dne usídlila rodina hadů. Pokoušela se je sice dostat ven tak, že jim ukousla hlavy, ale jejich těla zůstala v krku uvězněná jako sardinky v krabičce…

Paralelní příběh je pak zasazen do autorova rodné čtvrti v Soulu. Z vyprávění jeho matky se dozvídáme o tajném poměru bývalého prezidenta a mladé herečky, která žila ve vedlejším domě. Když se fáma rozšířila mezi obyvateli, autorova matka a teta byly předvolány tajnou policií, kde byly donuceny přiznat, že nikdy nic takového neslyšely, a tudíž příběh není pravdivý.

Dějová linka je doplněna stopováním autora po Amsterdamu; vidíme pohled z jeho okna, jeho oblíbenou cukrárnu, botanickou zahradu, jej samotného maskovaného v nočním pokoji.

Sung Hwan Kim tak nastoluje otázku, zda to, co vidíme (či slyšíme), ony údajně pravdivé příběhy, jsou objektivně skutečné. Můžeme tedy někdy vůbec poznat tu pravou, jedinou pravdu? Podle čeho? Je naše vnímání natolik objektivní, že se na něj můžeme spolehnout? Není svět přece jen trochu jiný než se zdá? Sung Hwan Kim nám nabízí jednu z možných odpovědí: „Jestli tě znám nebo ne je méně důležité, než jak se jevíš objektivnímu zraku.“ Dojem prchavosti navíc zvyšuje instalace v temné místnosti s jemnými černými papíry na stěnách, chvějícími se při sebemenším zvíření vzduchu.

            Bílý pokoj

Začátek příběhu Flat White Rough Cut představí pokoj – nepokoj. Neznámá dívka zde vše – nábytek, televizor, ložní prádlo - zakryla bílým plátnem; proč to udělala, se však nedozvíme. Díváme se tak na jakýsi pseudodokument, který o ničem nevypovídá a ze kterého nejsme schopni získat bližší informace. Neznámý pokoj se stává ještě více neznámý. Nevíme kdo v něm bydlí, jak vypadal, čí ruce se dotýkaly jeho stěn (motiv jakéhosi tajemného propojení člověka se svým osobním prostorem ostatně naznačil Sung Hwan Kim již v Her).

Bílý pokoj opustíme a sledujeme dívku, jak čte a současně provádí sérii příkazů ke zdánlivě nesmyslným činnostem – „vezměte napůl shnilý pomeranč a vymačkejte si jej do úst, pověste si rybu na krk, rozkládejte barevné ručníky a na ně plastové talíře“ atd. Tyto až fyzicky dráždivé obrazy vrcholí symbolickým porodem gumové panenky. A divák je zmaten...

Odkud pocházejí ony příkazy, které dívka bez odporu plní? Provádí je dobrovolně nebo pod nátlakem? Jedná se o rituál pro zasvěcené, který vede až k mystickému očištění a znovuzrození, nebo jde jen o hravou performanci útočící na naše smysly?

            Jak sám autor k výstavě řekl, ve všech dílech sleduje ženy v přítomnosti mužů.

Nabízí tedy svůj archetyp ženské bytosti z mnoha pohledů – žena jako objekt nenaplněné touhy, jako průvodkyně po minulosti či potenciální oběť mužské dominance.

Sung Hwan Kim se ve svých videích skutečně nevyhýbá patosu, což diváka občas vystavuje až přílišným „mukám obraznosti“. Ta mu však také dovolují zapátrat hluboko ve své mysli po obrazech, věcech a vzpomínkách, o kterých se domníval, že jsou již dávno ztraceny. Videa Sung Hwan Kima mu v tom mohou být pro začátek dobrým podnětem.

SUNG HWAN KIM: NEHYBNÉ OKNO ZE DVOU A VÍCE MÍST

Pořadatel: Tranzitdisplay Praha

Termín: 20. 2. – 9.5. 2010

www.tranzitdisplay.cz

/publikováno v Art + Antiques, /