Vladimír Pešek: Glossodynia

Vladimír Pešek: Glossodynia

Galerie Luxfer, Česká Skalice, 27.1. - 25.3. 2012

Pokud bychom hledali myšlenkové základy konceptuálního umění, je nutné, abychom toto hledání započali sami u sebe. Jsme totiž členy určitého společenství, sdílejícího zkušenosti, způsoby vnímání i interpretace věcí. Bez tohoto vybavení by bylo jakékoli dílo – i konceptuální dílo s vyloženým obsahem – pro naše kódování ztraceno.

Právě tato samotná dřeň konceptualismu, tedy kontext a obecná zkušenost, je základem díla Vladimíra Peška (*1979), představujícího se výstavou Glossodynia v Galerii Luxfer.

Fascinujícím jevem, prolínajícím se celým Peškovým dílem, je zejména komplexnost. Komplexnost, s jakou autor spojuje témata a otvírá jim společné dveře; dveře, které vedou k dalším prostorám, a jejichž klíčem lze odemknout zámky dalšího pochopení.

Předmětem Peškova uměleckého zájmu je podle jeho vlastních slov vztah mezi dílem a jeho kontextem – konkrétně změny, k nimž dochází v intelektuální struktuře díla v souvislosti s proměnou jeho kontextu. Nutnou podmínkou pro správné určetní tohoto kontextu je pak soubor našich kulturních a sociálních zkušeností, jež využíváme pro správné zařazení. Příkladem takového díla je Symbol bez paměti, dětská postýlka, jejíž bočnice obsahují vzor hákového kříže.  Tento symbol dítě samozřejmě nemůže identifikovat, na rozdíl od starších lidí, jež ovšem nemohou postýlku využívat. Podle autorova komentáře k dílu jde o vytvoření specifického kontextu, v němž symbol pozbývá platnosti. Jakýmsi ideovým protipólem je pak dílo šperkovnice, v němž všechny symboly svůj kontext nabývají vzájemně.  Klasická šperkovnice ve stylu biedermeieru (jakožto symbolu měšťácké kultury) byla autorem dotvořena portrétem street artové ikony dneška, Banksyho. Pešek tak roztavuje Banksyho osobnost jako kritika současné středostavovské společnosti a činí z něj její součást; pouhý dekor či estetickou hříčku.

Série dalších Peškových „nenápadných ready-madů“ je přímým pokračováním reakcí na kulturní fenomény, které zpochybňuje. Například multiplikace Duchampovy signatury na ikonickém pisoáru (R.Mutt 1917) pomocí razítka popírá jedinečnost díla, ale zároveň souzní s jeho ideou předmětu v roli uměleckého artefaktu.

Ona zkušenost, o níž jsme mluvili jako o nutnosti, však může vést až k paradoxům ve chvíli, kdy nás dovádí k logicky správným, ale v realitě chybným závěrům. Taková situace může nastat například u Peškova fotografického projektu „uměleckých samorostů“ (Insertions). Autor dokumentoval situace a objekty veřejného prostoru, jež se zdály být uměleckým dílem, avšak uměním záměrně nebyly, ale nápadně se mu podobaly.

V samotné expozici Glossodynia nás autor znovu uvádí do labyrintu našich interpretací. V prostoru galerie divák spatřil zasklený rám s hmyzem, popsaným cedulkami s latinskými názvy. Při bližším ohledání ale vyšlo najevo, že onen hmyz jsou ve skutečnosti zbytky kostry listů, které tělo hmyzu vzdáleně připomínají. Bez znalosti latiny také nešlo odhalit, že údajné názvy druhů a čeledí byly ve skutečnosti latinsky vyjádřené duševní stavy autora, a nikoli přírodopisná označení. A tak náš prvotní snadný výklad autor opět zpochybňuje, a naše zkušenost se zdá zbytečná. Tyto oboustranné symbolické mimikry vykazují i další artefakty, konkrétně malé klíče, zavěšené na stěně galerie. To, že klíče pasovaly do zámků rozmístěných po galerii (vstupní dveře, zámek od jízdního kola), nebylo obtížné rozkódovat, nicméně to, že klíčky byly ručně vyřezány z překližky, většině návštěvníků zůstalo skryto. Samotný název výstavy – glossodynia, bolest jazyka, odkazuje k určité didaktičnosti, jíž se dílo Vladimíra peška vyznačuje.

Kateřina Štroblová