Adolf Hoffmeister: Poprava-Pissoir

Adolf Hoffmeister: Poprava – Pissoir

Praha: Dilia, 1991

                Pokud bychom o někom v rámci české kulturní scény mohli říci, že byl skutečně renesanční osobností, byl by to jistě Adolf Hoffmeister (1902 – 1973). Po krátké právnické praxi pracoval jako redaktor Lidových a Literárních novin. Byl jedním ze zakládajících členů Devětsilu a přední osobností české avantgardy, spolupracoval s Osvobozeným divadlem. V roce 1939 emigroval do Paříže a po následných peripetiích do New Yorku, kde působil jako redaktor Hlasu Ameriky. Po návratu do vlasti působil jako velvyslanec ve Francii, v padesátých letech pak jako profesor a následně rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové (1954 – 56). Byl předsedou Svazu československých výtvarných umělců a českého PEN klubu, jako člen vládních delegací procestoval celý svět. Po roce 1970 mu však byla zakázána činnost a v ústraní o tři léta později umírá.

Jako tvůrčí duch byl Adolf Hoffmeister především výtvarníkem a literátem. Je znám zejména svými skvělými karikaturami a portréty převážně svých přátel z oblasti avantgardy (Jaroslav Ježek, bratři Čapkové, Vítězslav Nezval), ale také jako komentátor aktuálního dobového dění (například vzestupu nacismu). Vytvářel rovněž koláže a knižní ilustrace.

Literární dílo Adolfa Hoffmeistera je nesmírně bohaté. Kromě (zejména dadaistické) poezie jej z velké části tvoří cestopisy, které poutavou formou přibližují čtenáři mnohdy vzdálené kouty planety: Americké houpačky (1937), Pohlednice z Číny: Malá knížka o Velké Číně (1954), Made in Japan: cestopisná reportáž o zemi, kde vybuchla první atomová puma (1958), Vyhlídka s pyramid (1957) a další. Jeho tvorba však zasahuje i do dalších žánrů – dokumentárního (Sto let české karikatury, 1955) či detektivního (Hledá se muž, který má dost času: detektivky, 1927).

Hoffmeister je také autorem divadelních her. V období, kdy byl nucen žít v ústraní, napsal tři: Řeckou tragédii (1970), Popravu (1971) a Pissoir (1973). Druhé dvě vyšly po revoluci v edici Bez dohledu. Poprava se odehrává ve vězeňské cele „v kterékoli evropské zemi některého roku“. Pro starého politického vězně konečně nadešel den popravy. Vede rozhovory se svým dozorcem, kardinálem, přítelkyní, smrtí. Všechny dialogy se soustřeďují kolem tématu svědomí, (ne)souhlasu s mocí a vzájemných vztahů těchto skutečností. Paralela s tehdejším režimem je více než zřejmá, ostatně sám autor v předmluvě poznamenal, že hra má být přijímána „v dekoracích doby a se všemi náležitostmi, které jsou důvodem k jejímu napsání.“ Drama směřuje k absurdnímu konci – pár minut poté, co je poprava vykonána, přichází zpráva o pádu vlády a jmenování vězně velvyslancem na Měsíci. Absurdita je přítomna i v dramatu Pissoir. Hlavní hrdinkou je prostitutka Urine, jež z jakéhosi důvodu hovoří napůl anglicky, napůl česky. V městečku, kde zbyl jen jediný stojící dům, soudce, písař, kuchař s pomocníky a tři zvlčelí žoldnéři, se Urine setkává s Bezejmenným jezdcem, jemuž svěří své jediné přání – získat povolení k užívání veřejného pisoáru, aby jej mohla obývat se svými dětmi. Vrcholem hry je pak soud, při kterém o pissoir usiluje jakýsi čínský malíř, Urine a Bezejmenný jezdec. Tomu je nakonec přiřčen, a on jej nechává  Urine. Vzápětí je zabit v přestřelce s žoldáky. Interpretace této hry, nešetřící vulgarismy, není snadná ani jednoznačná. Hoffmeister uvádí, že je přepisem snu, který se mu opakovaně zdál. Sen o ubožácích, kteří usilují o jedinou, ač zbytečnou věc na troskách známého světa, a již nakonec získají díky cizí oběti.

/publikováno: Tvar, 2011, roč. 22, č. 18, s. 24/