Adriena Šimotová: Hlava k listování

Adriena Šimotová: Hlava k listování

GemaArt/OSVU, Praha 1997

„Je možné se přiblížit, to ano, ale jinak je nutné vkládat nohy do mých šlápot, které už jsou někde smazané a jinde maličko zaváté.“ Po stopách hnutí mysli Adrieny Šimotové, jedné z nejvýznamnějších českých umělkyň, se vydáváme v knize Hlava k listování, kterou uspořádala historička umění Milena Slavická.

Adriena Šimotová se narodila roku 1926 do česko-francouzské rodiny, celý život strávila v Praze. Vystudovala Vysokou školu průmyslovou u profesora Kaplického a navázala zde důležité umělecké i přátelské vztahy. Stala se tak zakládající členkou skupiny UB 12, ke které patřili např. Václav Boštík, manželé Janouškovi či Stanislav Kolíbal. Skupinové i výstavní aktivity jednotlivých umělců rázně a tvrdě ukončila počínající normalizace.

„Přála bych si, ale bojím se toho, abych dostala do svého výtvarnictví nějakou ránu, která mi teprve ukáže, jsem-li silná ji vydržet,“ zapsala si mladá Adriena ještě jako studentka. V roce 1972 tato rána přišla – v podobě smrti manžela, malíře Jiřího Johna. Tento zlom se promítl i do její výtvarné tvorby. Od malby a grafiky postupně přechází ke kolážím, reliéfům a frotážím. Do jejích děl vstupují otisky lidského těla, témata existence, duchovní symboly. Přes magii obyčejných věcí se v kresbách posledních let dostává k čistému fenoménu světla. 

Nedílnou součástí tvorby Adrieny Šimotové jsou ilustrace literárních děl. Doprovodila tak například knihy Vladimíra Holana, Rainera M. Rilkeho či Emily Dickinsonové.

Hlava k listování je souborem textů, poznámek, básní a dopisů, které vznikaly přibližně v letech 1945–1997. Jednotlivé oddíly knihy – Ty, Oni, My a Komunikace – jen zlehka tematizují pozici autorky k jednotlivým subjektům.

Kapitola Ty zahrnuje nejstarší texty: vzpomínky na dětství a školu, na válečná léta; mladické naděje, vystřídané básněmi o nemoci a tísni a smrti. Pasáž Oni je souborem cestopisných vzpomínek na pobyty v Paříži, v Německu a Americe, které byly autorce umožněny podniknout v 70. letech. Setkala se při nich mimo jiné s mnoha známými osobnostmi v emigraci – Janem Kaplickým, Josefem Šímou či Medou Mládkovou. „Vracela jsem se k vám, moji milovaní, stigmatizovaní, bez nichž bych nemohla žít, jsouc sama stigmatizovaná,“ popisuje Šimotová své osamělé návraty domů. Krátký oddíl My zahrnuje texty, které Šimotová věnovala svým přátelům a jejich dílu, převážně formou dopisu (např. Evě Kmentové, napsaný smutnou shodou okolností v den její smrti). Některé své umělecké realizace pak umělkyně reflektuje v poslední kapitole Komunikace.

Hlava k listování je čtení, jež v člověku nadlouho zanechá pocit smutku a hluboké melancholie. Přesto však ze slov cítíme velkou sílu a lásku k životu. Jak v doslovu píše sama autorka: „Protože jsem však psala většinou ve chvílích životních tísní, v touze se alespoň takto vypovídat, vyznívá možná celkový dojem pochmurněji, nežli byl můj život. Ten byl stejnou měrou šťastný jako nešťastný. A to není tak málo.“

/publikováno: Tvar, 2011, roč. 22, č. 7, s. 24/