Cena kritiky letos bez jasného vítěze

Cena kritiky letos bez jasného vítěze

6. Cena kritiky za mladou malbu, Galerie  kritiků, Praha, 31.1. – 24.2. 2013

            Již pošesté vyhlásili porotci z řad umělců a výtvarných kritiků výsledky soutěže Malba a její přesahy. Z devíti finalistů byli dva oceněni druhým místem, jeden třetím a jeden cenou sympatie diváků.

Proč se porota letos nerozhodla udělit hlavní cenu, je z jejího vyjádření poněkud nejasné. Důvodem je podle oficiálního prohlášení uzavření první, pětileté vývojové etapy soutěže a její obsahové vyhodnocení jakožto jednoho generačního fenoménu. Znamená tedy pět let působení jednu uměleckou generaci?  Opravdu jsme svědky fatální změny malířského pole od roku 2008? Proč byl tedy vyhlášen další ročník soutěže, pokud se nehledal vítěz, a jakým směrem se má ubírat její další vývoj, bude-li nějaký? Celé toto prohlášení navíc poněkud ztrácí na věrohodnosti faktem, že předseda poroty v rozhlasovém rozhovoru zmínil, že oba nejvýše ocenění získali druhé místo z toho důvodu, že zkrátka obdrželi totožný počet bodů.

V reflexi nad některými finalisty se také opakovaně nabízí otázka, proč odborná porota alespoň krátce nesděluje důvody jednotlivých nominací a preferencí kandidátů.

Zůstaňme však u letošního ročníku, jeho finalistů a dvou „vítězů“. Těmi se stali Tomáš Jetela a Ondřej Basjuk, oba absolventi pražské AVU.

            Na třetí pozici se v žebříčku poroty umístila Kristýna Šormová, která zde jako jediná prezentuje čistě nefigurativní instalaci. Její malby jsou barevnou změtí prostředí připomínajícího bujnou vegetaci. Ona živočišnost a expanzivnost nás pohlcuje a zatěžuje pocitem ztráty a dezorientace. Sama autorka nazvala tento cyklus podtitulem Místo, kam nepatřím, a netají se spojitostí metafor tohoto zhoubného bujení a zlověstných představ.

            Klára Vystrčilová, nejmladší finalistka, obdržela cenu sympatie diváků. Vytváří tlumené, mnohdy monochromní reliéfní malby. Jedná se o jakési iluzivní krajiny, pusté, hornaté. Motiv hrotu autorka využívá velmi často – rozeklané útesy, diamanty, trojúhelníky. Ty se v jejích malbách transformují do náboženských symbolů božího oka či trnové koruny a tato tematika je podtržena i v některých názvech obrazů (α a Ω). Do svých akrylových maleb zakomponovává tuš, bavlnu, ale i netradičnější materiály jako například sůl.

            Radim Langer je bezpochyby ze všech finalistů nejvyspělejším a dá se říci hotovým umělcem, o čemž svědčí mimo jiné i jeho portfolio výstav. Je však jakýmsi zvykem, či spíše nešvarem komise, že konceptuální tendence v této soutěži (přestože zaměřené na přesahy média) většinou neobstojí. Langer je přitom jeden z mála malířů, jenž se médiem zabývá primárně po formální stránce. Programově jde proti současným proudům. K tvorbě vystavených obrazů použil lepidlo a železné piliny, a podobně jako u svých starších obrazů vytvořených z molitanu hledá protiklad v objektu závěsného obrazu a techniky ne-malby.

            Na spojení obrazu a objektu vsadil i Ondřej Petrlík. Hrubě pojatá malba na mnohoúhelníkových plátnech kontrastuje s jemnou růžovou podkladu. Ústřední malba, portrét, souzní s modernistickým vyzněním dvou keramických plastik s náměty Námořníka a Buddhisty. 

            Edita Pattová byla do úzkého výběru nominována již v prvním ročníku ceny. Ve svých instalacích často využívá spojení jednoduché projekce a klasické malby za doprovodu zvuku. Ve dvou prezentacích Pattová přenáší diváka do exotických krajin a pomocí promítaných elementů se pokouší pocit přenesení zintenzivnit, což ne vždy zcela funguje, spíše naopak. Plátno z první práce (jež pochází z roku 2008, což je v kontextu zadání ceny poněkud nepochopitelné) nahradila autorka čelním sklem automobilu v díle druhém, stejně jako jemnou linkovou malbu zaměnila za hrubé jednoduché tahy štětcem.

            Stejně jako Edita Pattová se i Petr Tejkal již jednou mezi finalisty objevil – v roce 2009.  Ve svých novějších pracech skládá obrazy z několika dřevěných desek, a vytváří tak dojem nahodilých elementů, které fungují pospolu. Podobný princip můžeme nalézt i u vystaveného, staršího cyklu Galerie – princip nahuštění, shromáždění a následné nacházení nejen vizuálních spojitostí.

            Malířské kompozice Ľudmily Hrachovinové, absolventky bratislavské Vysoké školy výtvarných umění, jsou živočišné a energické a divoké. Plochu plátna vyplňuje mnohdy až surrealistickými prvky a situacemi. Hrachovinová souzní s populární eklektickou vlnou malby, zakomponovává do malby anglické nápisy a neobává se poněkud vulgárních námětů.

            Instalace obou nejvýše oceněných, Tomáše Jetely a Ondřeje Basjuka, jsou vzájemně rovnocenné a každá má osobitou výpovědní hodnotu. Ideově je také spojuje více, než je na první pohled patrné.

Tomáš Jetela má za sebou již poměrně dost samostatných výstav. Typickými znaky jeho veskrze figurativní tvorby je práce s koláží, inspirace starými mistry. Do maleb zakomponovává nejen tisky a fotografie, ale i hobliny, vlasy či textilie. To vše propůjčuje Jetelovým dílům nádech nostalgie a staromilské atmosféry. Stejně jako psýché, již analyzuje, je i technika Jetelových obrazů různorodá a obsahuje i destruktivní elementy – vytrhané fragmenty, nalepené a znovu strhané, kompozice jsou křehké podobně jako aktéři námětu. Těmi jsou často děti, duchové, kostlivci, malíři, ale i vyděděnci společnosti jako sebevrazi či lehké ženy.

            Instalace Ondřeje Basjuka je na výstavě nejrozsáhlejší. Desítky drobných exponátů se skládají v jakousi skrumáž, připomínající expozici malého regionálního muzea – liturgické předměty vedle portrétů neznámých lidí, fotografické záznamy, pohledy krajiny. Basjuk se obklopuje vlastním světem artefaktů. Tyto romantizující tendence jakoby sám autor přiznal kopií fragmentu obrazu poutníka od Caspara Davida Friedricha.

Onen pocit melancholie, přenosu do starých časů či vzpomínek na dětství stráveného s knihami o dobrodružství v exotických krajinách však nespojuje jen dílo Basjuka a Jetely, ale prolíná se celou expozicí, která tak působí harmonicky jako celek. Tato „retro-nostalgie“ se zdá být novým proudem, k němuž se obrací mladá malířská generace. Zajímavý je také motiv pocitu odcizení a prázdnoty, která rezonuje ve většině vystavených děl.

            Závěrem se pokusme krátce zhodnotit uzavřenou pětiletou etapu ceny kritiky. V kategorii ocenění pro mladé umělce je vedle Ceny Jindřicha Chalupeckého (jež určena autorům až do 35 let) a 333 v podstatě jedinou platformou ocenění „mladých talentů“. Mezi nominátory i porotci zasedají pravidelně osobnosti na poli výtvarné kritiky i praxe, a výběry finalistů jsou každoročně více méně navzájem kvalitativně vyrovnané. Ohlédneme-li se do jejich seznamů, najdeme zde jména, která se v mladší umělecké generaci prosazují stále silněji, a jejich nominace tedy jen potvrzuje jejich stoupající úroveň, přestože tito autoři paradoxně většinou ocenění nezískali. Pět let existence ceny je zároveň dobrou ilustrací toho, jakým směrem se malba vyvíjí a jaké sleduje aktuální trendy. Doufejme tedy, že ať znamená „uzavření jedné vývojové etapy“ cokoli, například budoucí změnu tématu a vyhranění pojmu přesahu malby, bude se jednat o změny k lepšímu, a cena si tak udrží jistou prestiž, kterou se jí za tak krátkou dobu podařilo vybudovat.

Kateřina Štroblová

publikováno v Ateliéru 2013, roč. 26, č. 4, s. 16.