Homosexualita v dějinách české kultury

Martin C. Putna a kol. : Homosexualita v dějinách české kultury

Praha: Academia, 2011.

                Je až téměř s podivem, že dosud nevyšla souborná monografická publikace zabývající se tímto fenoménem v rámci českého kulturního prostředí. Homoerotika není přitom již dlouhá léta tabu; a odkazy v umění v naší - podle mého názoru velmi tolerantní – společnosti nejsou přijímány s přílišnou kontroverzí. 

Prvotiny v této oblasti se zhostil literární historik Martin C. Putna s kolektivem převážně mladých autorů. Oblast kultury je v knize vymezena kategoriemi literatura, výtvarné umění a divadlo a film. Přestože je publikace komplexní a jednotlivé oblasti se propojují či k sobě odkazují, podívejme se blíže pouze na část výtvarnou.

Jako počáteční časová etapa zkoumání byl, podobně jako u literární sekce, zvolen středověk (bez přesného časového vymezení). Případné pochybnosti, které z hlediska metodologie čtenáře předem napadnou, autoři většinou dobře rozptylují. Přesto je počáteční kapitola Možnosti queer interpretace staršího českého umění metodologicky i „ideologicky“ nejproblematičtější, a pokud mohu použít poněkud silný pojem, nejkontroverznější. Je to zejména proto – což zdůrazňuje i autor Hynek Látal – že vnímání homosexuality v současné době je naprosto odlišné od epoch minulých, stejně jako nás doba determinuje v náhledu na stará umělecká díla.  Látal tak správně již v názvu užil slova „možnosti interpretace“, neboť výklad uměleckého díla není nikdy jediný správný či jediný možný. Autor se tak zabývá různými aspekty, které mohou ústit v homofilní  interpretaci některých děl či jejich znaků; tyto významy však Látal nevnucuje či násilně neobhajuje. Ostatně, jak v úvodu píše, výhradně homosexuální interpretace staršího umění „vyznívají nevěrohodně“.

Onu „kontroverznost“ této kapitoly způsobuje především to, že homosexuální aspekty vztahuje (logicky, neboť ve starším umění dominují sakrální náměty) k postavě Ježíše Krista, což je v moderním pojetí této orientace poněkud nepřiměřené. Autor ale k tématu přistupuje velmi citlivě a opírá se především o skutečnost samotného vnímání Ježíšova polonahého těla, než aby vyvozoval jakékoli závazné závěry. Mimo samotný fakt zobrazení Kristova těla jsou předmětem zkoumání i specifické ikonografické náměty – sv. Jan na Ježíšově hrudi, motiv „ostentatio genitalium“, čili zdůraznění genitálií narozeného Ježíška či sexuální charakter zobrazování rány na Kristově boku.

Dalším aspektem autorova bádání je samotné vypracování Ježíšovy postavy, jež se s postupem času anatomicky zdokonaluje, a v manýrismu pak přímo navazuje na ideál antické krásy mladého hrdiny.

Autor se dále obšírně věnuje i zobrazení jiných světců, například umučení sv. Šebestiána, jež je „obecně považováno za nejvýraznější homoerotický motiv v dějinách umění, navíc se sadomasochistickým nádechem“, či sv. Starosty, jež je prezentována jako ukřižovaná ženská postava, avšak s mužskou tváří a vousy.

                Stať Ladislava Zikmunda – Lendera Nakřivo rostlý výhonek: Obrazy homosexuality v umění české dekadence, se zabývá epochou, jež je z hlediska homosexuální vizuality již téměř „klasickou“ – každému si jistě vybaví například postava Oscara Wildea. Autor v  úvodu nastiňuje důležitý filosofický kontext problému dané doby (Artur Schopenhauer, Otto Weininger)a mapuje tři typické tendence dekadentního myšlení – misogynii, androgynii a narcismus. Žena byla vnímána ve dvou extrémních podobách – buď jako tělesné stvoření se zvířecími pudy či jako femme fatale (projevující se zejména v ikonografii Salomé). Homoerotickým ideálem se naopak stává asexuální, melancholický Narcis, prezentovaný v například v dílech Jana Preislera. Zikmund – Lender se dále obšírně zabývá sbírkami umění, zaměřené na homosexuální tematiku, v nichž vyniká zejména rozsáhlá sbírka Jiřího Karáska ze Lvovic, jež inicioval díla i od heterosexuálních umělců. Na závěr autor rozebírá pojmosloví homosexualita a queer ve vztahu k dekadenci, a dospívá k názoru, že výraz queer koresponduje lépe. Stejný postoj vzhledem k umění současnému zastává i další autorka, Zuzana Štefková ve své kapitole Takoví normální agnostici? Současné české umění a queer vizualita.  „Queer“ Štefková používá ke zdůraznění toho, „co mají tito lidé společné, tedy pozici mimo normativní sféru vymezenou heterosexuální majoritou.“ Současně však odmítá kategorii „queer art“, což je z mého hlediska poněkud neopodstatněné. Nejsem příznivcem škatulek, ale pokud určitá díla vykazují společnou tematiku, techniku či myšlenkové zaměření autora, nevidím důvod, proč je jednotně nenazývat, třeba jen dočasným pojmem. S tím souvisí i polemika autorky s některými umělci, o které se rozepisuje na začátku stati, jejímž jádrem je homosexualita jako kritérium pro vystavení děl. Štefková tato kritéria zcela správně ospravedlňuje tím, že jsou relevantní, pokud dílo tyto aspekty tematizuje či naznačuje. Zjednodušeně řečeno, pokud se umělkyně Martina Uhlířová poněkud nedovtipně ptá, proč tedy nevystavovat umění třeba jednorukých, odpověď zní, že pokud bude jednoruký umělec ve svých dílech svůj handicap akcentovat, je třeba skutečnost, že je jednoruký, brát v potaz. Pokud ne, nemá samozřejmě smysl brát tuto skutečnost na zřetel, což by ostatně bylo jaksi diskriminační.

Štefková se tedy ve své stati zaměřuje na díla několika českých umělců, jejichž tvorba zapadá do takto obtížně stanovených mantinelů – Radima Labudy, Marka Thera, Jany Štěpánové a Michala Šimla.

Další dvě kapitoly v sekci výtvarné umění jsou monografické.

Martin C. Putna se zabývá homoerotikou v díle ikony českého umění, Jana Zrzavého. „Na pohled byl Jeník chlapec jako jiní hoši…“, – cituje Putna ze Zrzavého románu Jeníkovy pohádky – ale „jeho homosexualita byla veřejným tajemstvím“, dodává. O této skutečnosti jsou však stále vedeny spory, a budiž Putnovi k dobru, že se příliš nezabývá mnohdy až bulvárními argumenty, ale analyzuje hlavně Zrzavého dílo. V tomto směru jde podle autora především o několik dominantních motivů, zobrazujících „posunutou“ sexualitu – akty zženštilých mladíků, androgynní, tajemně se usmívající jinošské hlavy, stylizované kryptoautoportréty či ženy redukované na animální sexualitu nebo naopak na svůj neutišitelný smutek. Homoerotické motivy, více či méně skryté, nachází Putna i v Zrzavého prozaických dílech a dopisech a identifikaci s některými českými literárními díly (Zeyerův Román o věrném přátelství Amise a Amila).

Další monografickou statí je Ten-ta-to-yen Mileny Bartlové, pojednávající o možných homofilních výkladech osobnosti a díla jedné z našich nejvýznamnějších umělkyň, Marie Čermínové vulgo Toyen. Erotika v díle Toyen je výslovně a trvale přítomna, ať už v explicitní (záznamy perverzních či lesbických situací, ilustrace k Sadově Justině čiErotické revue) či skryté podobě v motivech odcizení, úzkosti či zobrazení ženských orgánů v Toyeniných obrazech, přesto je však osobnost umělkyně stále zahalena jakýmsi tajemstvím.

                V poslední kapitole výtvarné sekce se Ladislav Zikmund-Lender zabývá homosexualitou v tvorbě mimo kategorii „vysokého“ umění, tedy uměním určeném primárně pro uzavřenou komunitu, v němž je prioritou nikoli kvalita, ale obsah a téma sdělení, a vytvářenou laiky, poloprofesionály či umělci, kteří jsou pro dějiny umění marginální.  Autor se tak věnuje „okrajovým“ žánrům, jako reprodukce „gay ikon“ či komiks. Zajímavým zjevem byl pak meziválečný časopis Hlas sexuální menšiny, jež poskytoval prostor pro spotřební homoerotické ilustrace či fotografie.

                Kniha Homosexualita v dějinách české kultury je celistvé dílo vykazující všechny aspekty kvalitní odborné studie. Jakožto – nebo spíše jelikož – je v dané oblasti prvotinou, může místy působit poněkud neuceleně. Vezmeme-li výtvarnou sekci, je škoda, že po souhrnných kapitolách o středověku a novověku až po dekadenci nenásleduje podobný přehled dvacátého století, jež je tak redukováno pouze na dílčí monografie či specifické otázky queer kultury, což je fenomén posledních dvaceti let. Bylo by jistě zajímavé vysledovat homosexuální lesbickou estetiku „zlatých šedesátých“ či normalizačních let.

I přes tyto drobné výhrady je publikace cenným zdrojem nejen kvůli otevření tohoto tématu v českém prostředí, ale také pro serióznost a metodologickou důslednost v přístupu.

/publikováno: Ateliér/