Jiří Skála: Dvě skupiny předmětů

Jiří Skála: Dvě skupiny předmětů

JRP/Ringier, tranzit.org, 2010

            Jiří Skála (*1976) patří k výrazným umělcům mladší generace. Věnuje se převážně konceptuální tvorbě, instalaci a videu. Mezi nejzajímavější Skálovy konceptuální práce patří například Portréty členů mé rodiny, kdy pomocí Archimedovy metody změřil tělesné objemy rodinných příslušníků, které poté převedl do dřevěných kvádrů, či instalace DOS, ve které umístil billboard s fotografií pražského Domu odborových svazů před obchodní dům Hypernova – akcentoval tím nejen ideový střet architektury, ale také skryté předivo vztahů a komunikace mezi zaměstnanci, odbory a vedením řetězce. V posledních letech Skála stále více experimentuje s  textovým vyjádřením a jeho možnostmi. Koncentrovaná Helvetika vycházela z klasického fontu známého písma, kdy byl plošný obsah jednotlivých písmen převeden do kruhů různých velikostí. V projektu Abeceda přetransformoval podstatu čtení jednotlivých písmen do opačné roviny, kdy se čtení znaku odvíjelo od jeho vizuální absence. V roce 2009 se Jiří Skála stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Knihu Dvě skupiny předmětů lze jen těžko zařadit do nějakého žánru – je směsí dokumentárního popisu, téměř detektivního příběhu, ale dá se chápat i jako alegorie.

Název je odvozen od stejnojmenného eseje Umberta Eka, kde předměty, vystavené na tehdejším milánském veletrhu, rozdělil do dvou kategorií: „První jsou krásné předměty – žádoucí a přitom nedosažitelné. […] Návštěvník je miluje a rád by je vlastnil. […] Vedle nich existuje druhý typ předmětů. Jsou ošklivé, protože k nim patří jeřáby, cementové míchačky, soustruhy. […] Jelikož jsou ošklivé a neskladné, nejsou žádoucí […].“ Na počátku příběhu stál Skálův umělecký projekt téhož názvu. Matka Jiřího Skály dostala k narozeninám soustruh, na kterém ve Škodě Klatovy pracovala téměř dvacet let (po krachu továrny měli zaměstnanci možnost jednotlivé stroje odkoupit). Skála matku požádal, aby daný soustruh vlastnoručně vyfotila a on tak mohl získat představu o tom, jak na stroj nahlíží a jaký k němu má vztah. Posléze se rozhodl o totéž požádat i ostatní bývalé zaměstnance továrny, kteří si stroje koupili. Zde se příběh rozvíjí: Skála pátrá v databázích a archivních materiálech zkrachovalé továrny, hledá nástroje prodané kamsi do Jižní Ameriky za podivných okolností, navštěvuje neznámé lidi, naráží na jejich nepochopení a neochotu, shromažďuje často nekvalitní fotografie nehezkých průmyslových předmětů, pořízené amatérskýma rukama bývalých dělníků.

Kniha Dvě skupiny předmětů nám nabízí trochu odlišný pohled na onu „ošklivou a nežádoucí“ rodinu věcí, které nás obklopují. S nástroji, s nimiž denně pracujeme, se postupně sžíváme, komunikujeme s nimi a pokládáme je za součást našeho života. Jejich neestetičnost pozvolna mizí, stejně jako postoj k nim jako k čistě výrobnímu prostředku. Jiří Skála nás tak dovádí téměř k filozofickým úvahám o světě, lidské práci a věcech kolem nás; věcech, které jsou přítomné, a přesto pro nás mnohdy neviditelné.

/publikováno: Tvar, 2011, roč. 22, č. 8, s. 24/