Petr Nikl: Lingvistické pohádky

Petr Nikl: Lingvistické pohádky

Praha: Meander, 2006

Petr Nikl (*1960) je umělcem téměř renesančního typu. Věnuje se výtvarnému umění, hudbě, divadlu, fotografii a vydávání autorských knih, převážně pro děti.  Na výtvarné scéně začal Nikl jako malíř a grafik. Byl členem skupiny Tvrdohlaví (společně např. s Františkem Skálou, Jiřím Davidem či Čestmírem Suškou); roku 1995 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Široké veřejnosti je Petr Nikl znám především pro své hravé interaktivní výstavy – v roce 2000 to byla Hnízda her v Rudolfinu, předloni pak Labyrint světla v bývalé čističce odpadních vod v pražské Bubenči, který byl součástí rozsáhlého projektu Orbis pictus. Zatím poslední výstavou tohoto cyklu byla Play ve Výstavní síni Mánes na přelomu let 2010 a 2011, která zaznamenala rekordní počet návštěvníků. 

Se skupinou Lakomé Barky vydal Nikl už dvě CD (Nebojím se Smrtihlava, 2004 a Přesletec, 2006), hudba je i součástí mnoha jeho performancí. Na divadelním poli se mimo jiné věnuje návrhům kostýmů a výrobě loutek.

Niklovy autorské knihy jsou syntézou drobných, poeticky hravých příbehů a jemných ilustrací. Jako první vyšla Pohádka o Rybitince (2001), následovaná dalším pohádkovým příběhem O Rybabě a mořské duši (2002). Jako bibliofilie vyšel Atlas saltA (2002). „Kniha lesní lyriky“, Jělěňovití, navazující na předchozí, byla vydána společně s CD, na němž jsou některé hříčky zhudebněny (2006). Záhádky Na autorovy interaktivní instalace navazuje kniha Orbis pictus, aneb, Brána do světa tvořivé lidské fantazie: Obrazový atlas nástrojů a herních objektů (2008). Verš „Potkal dítě s duší chlapa/chlapík s duší dítěte“ asi nejlépe vystihuje povahu další knihy, Niklova blázníčku (2009). Zatím poslední publikací jsou Přeshádky (2010), volné pokračování  Záhádek.

                Lingvistické pohádky jsou drobnými příběhy, zasazené do fantaskní „Lingvízie“, země, kde lidé nedělají nic jiného, než vymýšlí jazykové bajky o místních zvířatech. Nikl v nich popouští uzdu jak své hravé imaginaci, tak svému nespornému jazykovému citu. Jednotlivé pohádky se vztahují k různým lingvistickým jevům – zdrobnělinám (Pohádečka), holým větám (Holá pohádka), slovním hříčkám a přesmyčkám (Popletená pohádka) či zvukomalbě (Pohádka o žalu a lásce). Hrátky s jazykem v nich ovšem zdaleka nejsou tím nejpodstatnějším. Niklovy pohádky jsou poetické, inteligentní, nápadité a inspirativní nejen pro děti. Ostatně jak píše sám autor v úvodu: „Zkrátka, myslím to jakože pro ty, kterým nevadí číst ty blbinky i pozděj, nebo naopak dřív…“.

/publikováno: Tvar, 2011, roč. 22, č. 12, s. 24/