Rafani: Dech

Dlouho očekávaná nová výstava umělecké skupiny Rafani bude možná pro mnohé překvapením − zejména pak pro ty, jež mají Rafany v imaginární zásuvce s klíčovými slovy jako angažované umění a kontroverze.

 

 

 

 

Na první pohled se výstava Dech zabývá sportem. Sport je záležitost nepříliš složitá a všeobecně srozumitelná. Nabízí se tedy domněnka, že i tato výstava je snadno rozklíčovatelná. Pokud se ovšem zamyslíme a ohlédneme za tvorbou skupiny, zjistíme překvapivou věc, a to, že výstavy Rafanů jsou v podstatě srozumitelné vždy. Srozumitelné, ale ne lidové, podbízivé ani prvoplánové. Vždy jsou založeny na rozvíjení určité myšlenky, pojaté veskrze uměleckými metodami. Rafani nevytvářejí konceptuální instalace, vyžadující doslovné objasnění. Jejich akce nejsou ani příliš aktivistické, jak je jim mnohdy vehementně předhazováno. Rafani vycházejí z konkrétních situací a zkušeností, občas jemně brnkají na struny, občas kopou do vosího hnízda pečlivě uleptaného slinami současné společnosti. Komentují, ale nevnucují řešení.

 

Říci, že výstava Dech je pouze o sportu, by bylo mylné a povrchní. Téma sportu je zde Rafany využito jako platforma pro dílčí témata, některá zjevná, jiná skrytější, trpělivě čekající na svou příležitost vyplout na povrch. Slučovat či porovnávat svět umění a sportu je kriticky poněkud nesmyslné a bezpředmětné. Zajímavé je však sledovat, jak tato dvě témata dokáží společnost názorově rozdělovat. Je s podivem, jak direktivní je dnes volba mezi „být kulturní“ a „mít rád sport“. Tertium non datur. Odhlédněme od mnohdy přespříliš zdůrazňované dichotomie sportu a umění. Pokusme se pohlédnout na sport jako kulturní fenomén, provázející lidstvo od počátků civilizace. Sport jako ideu. Idea kolektivního ducha, fair play, dovednosti, odvahy a zdokonalování sama sebe. Ideu společného zájmu, dobrovolné sdílení pravidel, zreálnění přirozené potřeby s někým soupeřit, společně zažívat vypjaté situace.

 

 

 

Je ovšem obecně známo, že si oblast sportu v dnešní době uchovala jen málo z těchto ušlechtilých ideálů. Sport je o trhání rekordů, přelévání peněz, soupeření o světová prvenství, finance sponzorů a zájem médií. Rafani však takto na sport nehledí a není pro ně podstatná jeho prvoplánová kritika. Analyzují tento fenomén s hlubším vhledem, z hlediska ideových struktur, převádějí jeho znaky do uměleckého jazyka.

 

Jedním z velkých témat, vyznívajících na výstavě, je kolektiv versus individualita. Ve sportu jsou tyto dva fenomény striktně odlišeny. V umění už méně. Rafani jsou i na tomto poli zvláštním subjektem. Naše spojení je vyšší forma individuality, hlásají už od počátku ve svých stanovách, a toto prohlášení, umístěné na výstavě na pseudoreklamním sponzorském billboardu, se stává pomyslným mottem a skrytým leitmotivem celé výstavy. Rafani jsou společenstvím, ve kterém jsou jedinci podřízeni celku; fungují jako symbiotický organismus, molekula složená z jednotlivých atomů, jež drží pohromadě energetické vazby. Jsou uzavřenou jednotkou, podobně jako instalace různorodých soch podobných armádě. Podstatu této vyšší formy individuality na výstavě ztělesňuje instalace stovek kartiček s podpisy jednotlivých členů skupiny. Tyto podpisy však nejsou napsány jejich rukou, ale anonymními dobrovolníky, kteří Rafanům „věnovali“ svůj individuální rukopis.

 

Svou identitu a individualitu svléknout nemůžeme, její vnější znaky však ano. Box s pěti kabinami je artefaktem na samém konci výstavy. Dále jít nelze. Pokud vejdeme do převlékací kabinky, můžeme ji opustit jako někdo zcela jiný. Vedle konotací na kabiny sportovců a příslušnost k národní identitě, vyjádřenou vyšívanými státními znaky na závěsech, mají tyto „transformační“ boxy ještě jednu dimenzi – otvory ve spodní části kabin odpovídají rozměrům, do kterých se vejde průměrná rakev. Vše někde končí – tělo, paměť i ideály. Toto memento mori ještě zdůrazňuje černý zootrop, animující ubíhající hodiny.

 

 

 

Ubíhající čas je základním pravidlem pro život nás všech. Určitá další pravidla platí pro cokoliv v našem světě − pro individualitu, kolektiv, umění, snad kromě samotné smrti. Bez pravidel nelze fungovat. Jak píše Edith Jeřábková k průvodnímu textu výstavy, pravidla jsou to, co rozděluje svět sportu a umění. Sport pravidla dodržuje, umění by je mělo programově překračovat. Umění Rafanů se však tomuto modelu poněkud vymyká. Právě pravidla, která si ovšem sami konsenzuálně určí, jsou podmínkou jejich existence i tvorby. Svá pravidla dodržují, a s jejich pomocí překračují pravidla umění druhých. V mezích vlastních pravidel se pohybují i při vytváření performancí. Téměř do absurdity je uvedli v sérii šesti videí z fotbalových zápasů, v nichž hráči dodržovali principy zcela odporující podstatě hry – všichni byli oděni stejně, ve hře figurovaly dva míče apod. Tato série tvoří jakýsi most k dalšímu ideovému rozměru výstavy, jímž je platforma performance.

 

Vhodnou představu o konotacích tohoto výrazu získáme, pokud se zaměříme na jeho význam v původním, tedy anglickém jazyce. Kromě uměleckého média toto slovo značí představení, hru či výkon. V mantinelech těchto obsahů kopou fotbalisté do míče i vznikají umělecká díla. Performance je jedním ze základních médií, jež Rafani využívají. Ve videu nazvaném Dlažba nad pláží vyprávějí příběh dějin performance v podobě grotesky s jedním hlavním hrdinou. Kde je ona tenká hranice, kdy se performer stává klaunem a naopak? A kde je vlastně předěl mezi uměním a reálným životem? V tvorbě Rafanů je tato linie až k nesnesení tenká. Budiž jim za to dík.

 

Kateřina Štroblová

Autorka je historička a teoretička umění; v současné době doktorandka KTF UK

 

______________________________________________________________

 

Rafani: Dech / kurátorka: Edith Jeřábková / Dům umění města Brna / Brno / 28. 6. – 5. 8. 2012

 

publikováno na artalk.cz 30.7. 2012 /https://www.artalk.cz/2012/07/30/rafani-dychaji-pomalu-ale-zhluboka//